Pro přečtení celého článku klepněte levým tlačítkem myši na jeho nadpis...

Přehled používaných lepidel

V tomto článku jsou poznámky a odkazy na lepidla, která používáme my v našem KŽM nebo se je chystáme používat. Jde o tato lepidla:
- disperzní lepidla
- epoxidová lepidla
- vteřinová lepidla
- stále lepící lepidla
- lepidla ve spreji

Lepidla
V této části popíšeme lepidla, která nejvíce používáme v našem KŽM.

Disperzní lepidla
Disperzní lepidlo je zřejmě nejuniverzálnější lepidlo a my jej také nejvíce používáme. Protože jde o disperzi na bázi vody, je jejich největší výhodou, že neobsahují a tedy při práci ani neodpařují žádné aromatické uhlovodíky (ředidla). Stejně tak při mytí nářadí (štětců, špachtlí, tyčinek, atd.) se používá obyčejná voda. To je při práci v dětském kroužku obrovská výhoda.
Disperzní lepidla lepí všechny savé materiály (např. dřevo a papír) ale i některé nesavé materiály. My jej používáme na lepení korkového podloží pod koleje, kolejového pole (které je nesavé) na podloží, travní foliáže na podloží, při lepení budov z papíru a při mnoha dalších pracích. Voda se odpaří a lepidlo velmi dobře drží. Navíc štětce a použité nástroje se prostě umyjí vodou (nejlépe před zaschnutím lepidla).
My v KŽM používáme konkrétně dva druhy disperzního lepidla. První z nich je Duvilax BD20, je poněkud hustší konzistence a kupujeme jej ve velkém balení (5 kg za cca 500 Kč). Používáme jej k lepení krajiny z pěnového polystyrenu, zdiva z pěnového polystyrenu do krajiny, skal do krajiny, dále k lepení korkového podkladu pod koleje na dřevěnou kolejovou pláň, ale i k lepení kolejového pole (tj. jeho pražcového pole z nesavého plastu) na korek nebo jiný savý podklad a k řadě dalších prací. Jeho spotřeba v době nejintenzivnější stavby krajiny byla u nás cca 10 kg za rok.
Jeho variantou je tradiční české lepidlo Dispercol, které má v podstatě srovnatelné vlastnosti i cenu, ale menší balení (0,5kg, 1kg).

Druhým typem disperzního lepidla je Herkules, který se prodává jednak ve větším balení (0,5kg a 1kg), ale i v malých plastových lahvičkách 20 ml s kapátkem. Tyto lahvičky používáme k zakapání štěrku při štěrkování. Zakapáváme nejprve smáčedlem. Jako smáčedlo používáme vodou s Jarem (nebo jiným tekutým saponátem) v poměru asi 1:6 až 1:8. Teprve pak, když smáčedlo zateče do štěrku, použijeme Herkules naředěný s vodou zhruba 1:1, případně trochu více Hekulesu (až do poměru 2:1). Herkules je řidší konzistence, proto se příliš nehodí k lepení popsanému pro Duvilax a Dispercol. A naopak hustá lepidla se nehodí k doplňování do malých lahviček.

Disperzní lepidla se dále hodí k lepení papíru, např. stavebnic budov a k řadě dalších lepení. Pro nás je disperzní lepidlo základem lepení.

Epoxydová lepidla
Epoxidová lepidla znám a používám již řadu let. V KŽM je sice nepoužívám s žáky téměř vůbec, ale máme s nimi slepené veškeré základy kolejiště. Používám je především pro lepení dřeva a vlepování kovových pouzder na spojovací čepy mezi díly kolejiště, které se v podstatě jinak ani dělat nedá, ale např. i dalších materiálů, např. k olaminování staršího materiálu (dřevo, kov). Ale epoxydová lepidla jsou určena k lepení téměř všech ostatních materiálů kromě některých měkkých plastů jako je PVC. Lepí výborně např. papír, kovy, sklo, porcelán, kůži, textil, bakelit, i kovy, a některé tvrdé plasty, atd.

Postup práce s Epoxydem
Epoxydová lepidla jsou dvousložková, což znamená, že před lepením se musí ve správnému poměru smíchat obě složky lepidla, tj. pryskyřice a tvrdidlo. Např. Epoxy 1200 (nejběžnější epoxydové lepidlo) se míchá v poměru 6o až 70 dílů tvrdidla P11 na 1000 dílů epoxydové pryskyřice. Pryskyřici nabírám z obalu mosaznou tyčkou průměru 6 mm (konzistence jako med) a tvrdidlo nabírám injekční stříkačkou o objemu 5 cm3 (bez jehly), ve které si rovnou odměřím potřebné množství. K míchání používám nádobku z PVC od jedlé sody 70 cm3, která je průsvitná a předem okalibrovaná. To se provede nejsnadněji tak, že si pomocí odměrky postupně nalévám do té PVC nádobky po 10 mililitrech vody a dělám si na ni zvenku pomocí permanentní fixy čárky (přitom jeden mililitr je zhruba jeden gram pryskyřice). Potom, vezmu druhou stejnou nádobku (samozřejmě dokonale suchou!!!), do které nabírám pomocí mosazné tyčky lepidlo. Podle množství pak dávkuji tvrdidlo. Např. na 10 gramů lepidla je potřeba 0,6 až 0,7 cm3 (militru nebo gramu) tvrdidla, na 30 gramů lepidla je potřeba 1,8 až 2,1 cm3 tvrdidla P11. Přitom platí, že hustota pryskyřice i tvrdidla je přibližně rovna 1g/cm3. A také, že 1 ml = 1 cm3, tedy že 1 cm3 je 1 gram látky.
Tvrdidlo je žíravina a je potřeba podle toho s ním zacházet. Nejen kvůli jeho žíravosti, ale také se nesmí do nádobky s pryskyřicí vstříknout, protože by určitá část vystříkla ven z nádobky. To, že budete mít žíravinu venku na stole, na šatech a jinde, je jen jedna část nepříjemností. Druhá (a možná ta horší) je, že vůbec nevíte, kolik tvrdidla vám v lepidla chybí. Proto je potřeba tvrdidlo vstřikovat velmi pomalu, aby nevystříklo. Toho lze docílit jen tak, že píst stříkačky budete při vystřikování brzdit prstem, aby se píst pohyboval hodně pomalu. Tuto techniku doporučuji vyzkoušet předem před skutečným lepením s vodou. Teprve až to budete zvládat tak dobře, že vám neukápne ani kapka vody, můžete přejít na skutečné tvrdidlo a začít epoxidem lepit.
I práce s tyčinkou má svoji techniku, a je potřeba ji zvládnout tak, že se od lepidla vůbec neumažete. Ale ze začátku se tomu asi nevyhnete. Nejzáludnější je způsob odkládání tyčky, odkládat ji otřenou od lepidla, aby z ní nekapalo a tak, abychom ji potom nevzali za umazaný konec. Stejně záludné jsou lepené předměty, které si často můžete vzít za natřenou část, protože to prostě neuhlídáte, nebo zapomenete, že je již natřená. Po lepení zbylé lepidlo z nádobky vyberu tyčkou na průhlednou plastovou fólii (nebo na zalaminovaný papír), ze které jde po vytvrzení sloupnout. Nádobku po lepení vymyji nitroředidlem, protože tyto nádobky se již obtížně shánějí. Nyní je podobná nádobka k dostání od žvýkaček, ale ty stojí 70,- Kč. Zato jedlá soda, která i s obalem stávala 1,- Kč, se již v takové nádobce nesežene. Epoxidová pryskyřice (nevytrzená) se pro účely mytí ředí nitroředidlem (C6000), pro účely lakování se však ředí ředidlem S6006. Samotné tvrdidlo P11 se pro účely mytí ředí vodou. Takže injekční stříkačku myji po lepení vodou. Ale voda se nesmí dostat do lepidla. Takže stříkačku při mytí rozdělám umyji a suším do příštího lepení. Stejně tak kalibrovanou nádobku, do které odkládám stříkačku, vymyji vodou, vycákám a nechám vysušit. Proto, pokud míchám při jednom lepení nebo v jednom dni více dávek lepidla, umyju stříkačku od tvrdidla až po posledním lepení.
Používám balení epoxydové pryskyřice 1 kg, resp. nyní 0,8 kg. Součástí je samozřejmě i 70 resp. 60 gramů tvrdidla P11.
I přes poměrně složitou manipulaci s epoxidovým lepidlem se vyplatí tímto lepidlem lepit mechanicky namáhané části, jako pouzdra spojovacích čepů nebo i rámy modulů. Epoxid má po vytvrzení vynikající pevnost. Dnes již můžete úspěšně lepit i disperzními lepidly. I když, pokud se staví jen z relativně tenkých překližek, je k lepení lepší epoxyd. Téměř všechno ostatní lepím disperzními lepidly.

A na závěr několik typů při lepení epoxidem.
1) Tvrdidlo se nesmí dostat do nádoby s pryskyřicí. Takže nejprve naberu pryskyřici, pak zavřu nádobu (jen zlehka, abych ji příště nemusel při otvírání páčit) a pak teprve otvírám nádobku s tvrdidlem.
2) O kalibrování nádobky jsem již psal. Nezdůraznil jsem ale dostatečně, že když se nádobka po umývání umývá nitroředidlem, umyjí se i kalibrační čárky. Proto mám kalibraci na stejné nádobce, ve které mám plastovou injekční stříkačku, kterou umývám jen vlažnou vodou. Takto vydrží injekční stříkačka práci s žíravinou, stejně jako kalibrační značky na PVC kelímku i na stříkačce až několik let.
3) Zato PVC kelímek na míchání lepidla nevydrží ani 5 použití, pokud v něm necháme ztvrdnou zbytek lepidla. I když se píše, že epoxyd na PVC nedrží, v kelímku po míchání drží tak, že se někdy nedaří ztvrdlý epoxyd snadno vyloupnout. To je jediný důvod, proč kelímky myju ředidlem. Pokud bych měl levný zdroj kelímků, mohou posloužit na jedno použití a není je třeba mýt. Balení žvýkaček za 70,- Kč v kelímku s rovným dnem nepovažuji za levný zdroj kelímků. Upozorňuji, že kelímek musí mít kvůli dobrému rozmíchání pryskyřice rovné dno. Tím myslím bez nálitků a prolisů dovnitř. Nerovnost dna typu rotační plochy nevadí, protože nepřekáží dobrému míchání.
4) Injekční stříkačku umývám obvykle na závěr každého lepení, resp. na závěr pracovního dne. Neumytá stříkačka vydrží bez umytí i několik dní, ale tvrdidlo postupně tvrdne. Dá se však rozmočit a umýt vodou. Mytí na závěr lepení dělám proto, že lepením obvykle pracovní den končím a lepidlo má pak čas vytvrdnou do příštího dne, kdy už je brousitelné. Úplně vytvrzené je však až za 48 hodin.
5) Zpracovatelnost rozmíchané směsi pryskyřice a tvrdidla je přibližně 30 až 60 minut a závisí na teplotě lepidla. Zdůrazňuji, že na teplotě lepidla, nikoliv okolí. Vytvrzení se dá urychlit zvýšením teploty. Při 100°C (například při použití fénu, nebo v mikrovlnce atd.) je epoxyd úplně vytvrzen již za necelou hodinu. Ale při vyšší teplotě je podstatně řidší a teče jako voda!!! Naopak se dá vytvrzení i oddálit. Když namíchanou směs vložím do mrazáku (-20°C), vydrží tam nevytvrzená i několik dní.
6) Reakční teplo. Na běžné lepení menších věcí (kam patří v podstatě všechno lepení v KŽM) nemá smysl rozmíchávat větší množství než asi 10 až 50 gramů, které se do popsaného kelímku právě ještě vejde. Při větším množství namíchaného lepidla a naší pomalé rychlosti jeho zpracování se pak začne projevovat reakční teplo z polymerace lepidla, to se samovolně zahřívá a stále rychleji tvrdne.
Pokud bychom chtěli například olaminovat větší plochy (třeba loď), pak potřebujeme velmi nutně rozmíchat najednou třeba i 0,5 až 1 kg epoxydu. To už je množství, které musíme téměř okamžitě zpracovat, nebo díky reakčnímu teplu ztvrdne rychleji, než jej dokážeme vůbec vybrat z nádoby a zpracovat. Řešení je pak takové, že lepidlo rozmícháme ve velké nádobě, ale ihned po rozmíchání jej rozlijeme po ploše, kam patří a tam je pak stěrkujeme a máme dost času na položení skelného laminátu, případně vylití zbytku z nádoby na laminát svrchu. Jak jsem psal nahoře, mám s epoxidem zkušenosti přes 40 let a dělal jsem s ním mnoho různých prací od běžného lepení až po laminování.

Vteřinová lepidla
Ne že bychom kyanoakrylátová lepidla (vteřinová lepidla) v našem KŽM vůbec nepoužívali. Ale používáme je v podstatě jen výjimečně a jen tam, kde nevystačíme s disperzními lepidly a takových případů mnoho není. Přesto bych zdůraznil, že vteřinové lepidlo nesmí přijít do očí a ni na kůži není příjemné. Dnes je vteřinových lepidel na trhu celá řada od rychlých (opravdu vteřinových) po pomalá (několik minut), existují k nim i další složky jako urychlovače apod. I jejich konzistence je různá od tekutých až po gelové.
Pokud bychom dělali i stavbu vozidel, nebo železničního příslušenství, tam bychom už vteřinová lepidla použili. Více zkušeností se vteřinovými lepidly mají letečtí a jiní modeláři.

Stále lepící lepidlo
Noch 61120 Hin & Weg Kleber
Toto lepidlo není zatím příliš mezi veřejností ani u prodavačů příliš známé. Mezi železničnímu modeláři se používá např. na lepení cedulek na lokomotivy a různých malých detailů na vozidla. S tímto lepidlem zatím nemám vlastní zkušenosti. Po jeho vyzkoušení sem napíšu svoji zkušenost.

Lepidla ve spreji
Toto lepidlo není zatím příliš mezi veřejností ani prodavačům příliš známé. Od svých zababovských kolegů mám zatím odkazy na tyto tři typy:
1) Bison Spray Adhesive (Colla spray) dostupné v Hornbachu
2) Tesa Spray Glue
3) Spray Glue od 3M
S tímto lepidlem zatím nemáme mnoho zkušeností, ale jednou jsme je použili místo disperzního lepidla k přilepení druhé papírové vrstvy střechy na papírový podklad, a báli jsme se, že při použití disperze se papír zkroutí. Podařilo se to, ale stejně tak by šlo použít vteřinové lepidlo.

A.T. - 5.3.2016