Podzim 2007 - Jak to všechno začalo

Úvodem bych rád předeslal, že tento zápis za rok 2007 píšu s delším časovým odstupem, protože na začátku, kdy jsme začínali v KŽM prakticky od nuly, jsme pochopitelně vůbec neřešili věci, jako jsou webové stránky kroužku. To až později. Proto jsou zápisy za školní rok 2007/2008 jen dodatečným stručným záznamem sledu hlavních událostí vedoucích ke vzniku KŽM, jak jej známe dnes...

Jak to tedy tenkrát všechno začalo?

Chcete-li číst dál, klikněnte myší na nadpis článku.

Jak už to tak někdy bývá, na počátku bylo slovo... V našem případě šlo o to, že jsem potřeboval z domova zlikvidovat domácí kolejiště. Moje děti již dorostly do dospělého věku a kolejiště přes třičtvrtě pokoje středoškolského studenta a budoucího vysokoškoláka už jaksi nebylo to pravé ořechové. Nabídl jsem tedy kolejiště na inzerát přes internet. Ozvalo se Hobby centrum 4 a padla dohoda o prodeji kolejiště do jejich kroužku železničních modelářů. Bylo to v září 2007. Jenže po stěhování bylo nutné též kolejiště znovu zprovoznit a to byl první krok k mé spolupráci s Hobby centrem. Pak následovala i dohoda o mé pravidelné spolupráci s Hobby centrem a první rok existence našeho KŽM pod mým vedením. A to bylo to slovo na počátku, které jsem prve zmínil. Slovo obou stran, že přispějí k vybudování moderního kroužku železničního modelářství s kolejištěm důstojné velikosti a na soudobé technické úrovni.
Z předchozího vývoje KŽM v Hobby centru jsme zdědili jejich rozestavěné kolejiště. Co se týká plochy, bylo podobně velké jako to od mne, ale mělo několik zásadních nevýhod: Bylo nedostavěné jak mechanicky tak elektricky (což by tolik nevadilo, ale co hůře, jeho rám nebyl dostatečně tuhý, takže při manipulaci se kroutilo "do vrtule". Kromě toho bylo téměř čtvercové, cca 2 x 2 metry, takže přístup doprostřed byl i pro dospělého obtížný a pro dítě prakticky nemožný. Další nepříjemností byla sádra, která se sypala z nedodělané krajiny do kolejí, potažmo do převodů lokomotiv. Tyto nevýhody zvolené koncepce kolejiště zřejmě také vedly k tomu, že se Hobby centrum rozhodlo pro nákup kolejiště nového. Spolu s pořízením nového kolejiště se jim nakonec podařilo si pořídit i nového vedoucího.
A od té doby už jsem byl lapenej... A teď už to byla i moje záležitost. Dostali jsme jednu menší místnost s malou komorou a k tomu ještě možnost použití průchozí místnosti pro provoz nového kolejiště. Jenže co dál? Hobby centrum deklarovalo svoji vůli stavět pořádné klubové kolejiště (na což mě taky nalákali) a tak bylo nutné trochu plánovat, projektovat a současně taky vést děti přihlášené do KŽM. Tehdy na začátku se jednalo jen o jednu skupinku asi 6 kluků. Celkem rychle padlo rozhodnutí zlikvidovat nepříliš povedené (a nedodělané) kolejiště zděděné po předchozím vedoucím. Opatrně jsme demontovali těch cca 15 metrů modelového kolejiva (které jsme později využili při stvbě dioramat) a zlikvidovali nepoužitelný rám (ten jsme museli vyhodit). Mezitím jsme provozovali nově pořízené malé kolejiště. Nakonec k jeho nákupu do KŽM nikdy nedošlo a bylo jen dlouhodobě zapůjčeno. Finanční prostředky plánované na jeho nákup jsme raději použili k pořízení alespoň nějakých nových vozidel do KŽM.
Začala éra projektování a hledání nejvhodnější dispozice nového klubového kolejiště v daných prostorech. Problémem bylo, že ať jsme to vzali z kterékoliv strany, vždy nám vyšly buď nesmyslně malé poloměry oblouků a krátké staniční koleje ve stanicích, nebo ražba tunelů skrze stěny v takových místech, kde by to vůbec nebylo vhodné a ani možné s ohledem na potřebný pohyb a průchod osob.
Ten první rok byl ve znamení tvůrčího nadšení ale i tvůrčí krize a pocitu, že projektujeme a budeme stavět něco, o čem předem víme, že to není ono. A to poslední, co jsem chtěl dopustit, by bylo postavit nějaký vlakodrom s nesmyslnými neželezničními prvky, nádraží, kam se vejde stěží vlak s pěti krátkými vagonky, oblouky tratí, kde rychlík bude vypadat jako ošklivě zlomený věnec buřtů, a kde pohyb osob kolem kolejiště bude velmi obtížný a kolejiště nepřístupné. Takových kolejišť už jsem viděl dost a dobře jsem tedy věděl, že takovou cestou nechceme jít. A rozhodně ne při stavbě klubového kolejiště v DDM. Ostatně řadu z těchto nectností má i mnou vyrobené (malé domácí) kolejiště, a které je v současné době zapůjčené do KŽM, a které zatím provozujeme.
Je ale nutné si uvědomit, že to, co si můžeme dovolit udělat na malém domácím kolejišti (což musíme z důvodů rozměrů bytu), není už tolerovatelné na kolejišti klubovém. Když vám doma občas z důvodů malých poloměrů a velkých odbočných úhlů výhybek vykolejí nějaké to vozidlo, tak ho prostě nasadíte zpět na koleje a nic moc se neděje. Při frekvenci domácího provozu to nepředstavuje až tak velký problém. Při provozu na klubovém kolejišti, kde je hustota provozu řádově vyšší (a kvůli organizaci se obvykle jezdí podle grafikonu), musí být použité prvky kolejiště také řádově spolehlivější. A to je důvodem, proč se na klubovém kolejišti prostě MUSÍ používat spolehlivé prvky a konstrukce, tj. zejména větší poloměry oblouků, a kvalitní výhybky s napájenými a přepínanými (polarizovanými) srdcovkami, samozřejmě i kvaltitní kolejivo s co nejdelšími kolejovými pruty (s minimem spojů), kvalitní spřáhla vozů, kvalitní elektrické řízení provozu, atd. Na klubovém kolejišti prostě neobstojí v provozu to, co by šlo tolerovat doma. Pokud se tato pravidla nedodrží, stane se provoz klubového kolejiště pro všechny noční můrou a stále se něco nakolejuje, stále se postrkují mašiny rukama přes výhybky, a loví rozpojené vagony z tunelu. A je to noční můra nejen pro otrávené děti, ale i pro vedoucího, protože to znamená neustále sahat na vozidla rukama a zvyšovat tak riziko poškození všech těch drobných cingrlátek, jimiž jsou kvalitní modely vozidel doslova ověšeny (zejména pak parní lokomotivy). Znamená to tedy, že výstavba klubového kolejiště klade nároky nejen na financování ale také na potřebný prostor, čas, vybavení, pečlivou stavbu, atd.
Abychom tedy maximálně využili dané prostory, upravili jsme přidělenou komoru a vybavili ji regály až do stropu. Skrz stěny komory jsme prorazili tunel, který umožňuje průjezd trati do sousední průchozí místnosti. Navrhl a postavil jsem také čtyři skříňky nového nábytku, abychom měli kam dávat potřebné věci. I když počáteční vybavení KŽM bylo prakticky nulové, nanosil jsem z domova postupně nejrůznější nářadí, z rozpočtu KŽM se též pořídil materiál na stavbu rámů nového kolejiště a později i nějaké nářadí, a to vše bylo potřeba někam dávat. Jak se ukáže později, tak boj o dostatek místa nás bude provázet neustále po celou existenci KŽM...
I přes všechna opatření, která jsme provedli, mělo naše snažení jednu zásadní vadu na kráse. Přidělená místnost (4,5 x 3,3 m) byla na klubové kolejiště opravdu docela malá a expanze do sousední místnosti se ukázala jako velmi problematická. Měli jsme v ní totiž ono zapůjčené malé domácí kolejiště, které jsme s dětmi provozovali. A tak jsme si to mohli prakticky vyzkoušet. Bohužel je ona místnost opravdu průchozí, tedy všichni, kdo jdou do ostatních pracoven v přízemní pavilonu A, tudy musí projít. A hlídat kolejiště trvale nebylo dost dobře možné. A to se začalo projevovat. Nějaký vandal nám opakovaně ohýbal stožáry návěstidel do nejrůznějších tvarů. Kdyby to bylo šlo, určitě by vázal stožáry do uzlů. Způsobené škody nebyly sice nijak velké, my jsme návěstidla tvarovali zase zpátky do svislé a pokud možno rovné podoby. Ale moc nás to nebavilo. A hlavně zde byla obava, jak to bude celé fungovat v budoucnu, kdy sem umístíme nově postavené moduly klubového kolejiště, kde už budou zařízení nové generace a samozřejmě podstatně vyšší hodnoty. Co dál? Tenhle stav byl pro mne jako vedoucího dlouhodobě neudržitelný a vyžadoval řešení...

Dodatečný zápis po založení našich webových stránek KŽM
A.T. 10/2009