Pro přečtení celého článku klepněte levým tlačítkem myši na jeho nadpis...

Lokomotivní ovladač FREDi - návod k použití

Tento článek je popisem a návodem k použití ovladačů lokomotiv FREDi, které provozujeme u nás v našem KŽM. Jedná se o název pocházející z evropského klubu modulové železnice FREMO, kde byl vyvinut a odkud jsme tyto ovladače převzali. Vzhledem k tomu, že modelová trakční vozidla (tj. nejčastěji lokomotivy nebo motorové vozy, apod.) řídíme digitálně, je možné kromě plynulého řízení rychlosti (a to od velmi nízkých rychlostí cca 1 mm/s) také ovládat jejich osvětlení, zvuk včetně houkání, případně dalších zvuků, a někdy i další funkce. Pro nás je však důležité, že nám digitální systém umožňuje každou lokomotivu řídit individuálně a zcela nezávisle na ostatních vozidlech. Každé provozované trakční vozidlo má proto svůj vlastní, trvale přiřazený ovladač a v dané chvíli tedy také jednoho jediného konkrétního (živého) strojvedoucího, který ovladač drží v ruce. A právě to pro dětský kroužek potřebujeme, protože tento systém řízení napodobuje věrně řízení provozu na skutečné železnici a také proto, že zaměstnává při provozu větší počet žáků.

Pochopitelně musí být každá digitálně řízená lokomotiva vybavena také dekodérem, který je uvnitř ní a kromě řízení rychlosti motoru také určuje, zda bude lokomotiva mít zvuk nebo ne a jaké všechny funkce budou při řízení lokomotivy dostupné (světla, zvuk pohonu, houkání, další zvukové efekty, případně spřahování, stahování pantografu, apod.), viz samostatný článek. Nyní ale zpět k ovladači lokomotiv.

Každý lokomotivní ovladač (FRED nebo FREDi) je ke kolejišti připojen 6-ti žilovým kabelem, který musí být za provozu zasunut do zásuvky kabelového rozvodu digitálního ovládání (v našem případě sběrnice Loconet). Tyto zásuvky musí být z praktických důvodů dobře dostupné po celé délce kolejiště, takže jsou rozmístěny ve vzdálenostech 1,5 až 3 metry. Je jasné, že jak lokomotiva jede, musí se strojvedoucí se svým ovladačem postupně připojovat vždy pokud možno do zásuvky nejbližší k ovládané lokomotivě, aby na ni a na vlak dobře viděl. Pokud ovladač není v zásuvce, lokomotiva se nedá řídit (tj. ani rozjet, ani zastavit). Z toho tedy plyne, že před vytažením ovladače ze zásuvky povelové sběrnice Loconet, musí strojvedoucí na lokomotivě nastavit takovou rychlost, aby spolehlivě stihnul přejít k další zásuvce, ovladač připojit, a v případě potřeby začít brzdit a zastavit před návěstidlem nebo překážkou na koleji.

Ovladač je zamontován v malé plastové krabičce o rozměrech 40 x 130 x 24 mm. Na ploše 40 x 130 mm jsou umístěny ovládací prvky, viz obrázek.

Nahoře je otočný ovládací knoflík rychlosti (o průměru asi 20 mm). Točení tímto knoflíkem vpravo zvyšuje rychlost lokomotivy, točením vlevo rychlost snižujete, viz obrázek. V případě inkrementální verze ovladače se dá knoflíkem točit dokola oběma směry bez omezení. Směr jízdy lokomotivy se přepíná zmáčknutím na tento knoflík. V případě verze ovladače s potenciometrem, který má dorazy se rychlost nastavuje stejným způsobem, ale směr se přepíná zvláštním páčkovým přepínačem pod tímto knoflíkem.

Pod otočným knoflíkem na řízení rychlosti jsou dvě zelené LED (svítivé diody) pro indikaci směru jízdy lokomotivy. S výhodou pak můžeme většinu lokomotiv postavit na koleje tak, aby směr indikovaný pomocí LED na ovladači souhlasil se skutečným směrem pohybu lokomotivy. U parních lokomotiv to však může být problém. Pokud však budeme jezdit s rozsvícenými světly, dozvíme se směr jízdy lokomotivy z těchto světel.

Dále je pod levou LED pro indikaci směru tlačítko nouzového zastavení. Při jeho použití se lokomotiva zastaví rychlobržděním, a nikoliv podle nastavené brzdné křivky. Vedle tohoto tlačítka je u verze ovladače s potenciometrem přepínač směru lokomotivy. Jak je popsáno výše, u verze ovladače s inkrementálním ovládáním rychlosti se ovládání směru lokomotivy provádí stiskem ovladače rychlosti, takže samostatný přepínač směru není potřeba.

Pod výše popsanými prvky je série tlačítek pro ovládání funkcí lokomotivy. Počítá se s ovládáním až devíti funkcí, tj. F0 až F8. První tlačítko nahoře je tlačítko F0, které u všech (nebo alespoň u drtivé většiny lokomotiv) ovládá vnější osvětlení lokomotivy. To navíc funguje tak, že se automaticky přepíná podle směru jízdy lokomotivy. Bohužel u velké části továrně vyráběných skříňových lokomotiv (zejména od firmy Roco, Piko a dalších) rozsvěcejí lokomotivy vzadu červená světla, což je nesmysl, protože takové osvětlení (vpředu bílá, vzadu červená) se uplatní jedině při jízdě samotné lokomotivy bez vozů mezi stanicemi (tzv. lokomotivní vlak). V případě jízdy lokomotivy na vlaku (a to je většina případů) se červená světla objevují až na posledním vozu vlaku. A osvětlení lokomotivy při posunu (jedním bílým světlem na každém konci lokomotivy už řeší opravdu jen málokterý výrobce a ještě jen u některých lokomotiv (např. T669.0 od firmy Roco). To je vše ke zvláštní funkci tlačítka F0 k osvětlení lokomotiv.

Dále je třeba důrazně připomenout, že u každé funkce se jedním stisknutím tlačítka funkce zapne, druhým stisknutím se vypne. Jen výjimečně je funkce naprogramována tak, že držením tlačítka funkce trvá (např. houkačka u některých lokomotiv. Další funkce jsou vyjmenovány dále.

Použití dalších funkčních tlačítek je následující: pod tlačítkem F0 následují tlačítka F1, F2, F3, F4 a poslední tlačítko až dole je tlačítko Shift. Tlačítko Shift má tu funkci, že při jeho stisknutí s některým jiným funkčním tlačítkem (tzn. dvojhmat), se dostaneme na funkce F5 až F8. To znamená, že při stisku Shift F1 zvolíme funkci F5, stisk Shift F2 zvolí funkci F6, atd. Devět funkcí velmi dobře postačuje pro ovládání lokomotivy. Ve většině případů plně postačí ovládat, světla (F0), případně mít možnost vypnout červená poziční světla, nebo zapnout dálkový reflektor, zapnout/vypnout zvuk motoru, houkačka krátká, dlouhá, případně zapnout režim posunu, nebo osvětlení kabiny. A na to nám těch 9 funkcí bohatě a s rezervou stačí. Samozřejmě existují jiné ovladače, které používají jiné povelové sběrnice než Loconet, které mají dnes již třeba dvacet funkčních tlačítek, atd. Jejich nevýhodou však je, že mají snadno měnitelnou adresu lokomotivy, což je pro nás nežádoucí.

To, že moderní dekodéry umožňují ovládat třeba dvacet i více funkcí je tedy spíše na škodu. Já to osobně považuji za zbytečnost a jistou dávku komercionalizace tohoto modelářského oboru. Nejhorší na tom je, že v řadě případů jsou některé užitečné funkce (např. houkačka, dálková světla a pod.) umístěna nad fukcí F8 a naopak jiné, které není potřeba používat (zvonce, hlášení nádražního rozhlasu, píšťalky, kompresor, atd. jsou naopak nacpané v základním rozsahu F0 až F8. Pak nezbývá, než lokomotivní dekodér přemapovat. Zde je totiž potřeba si uvědomit, že přiřazení funkcí je záležitostí naprogramování lokomotivních dekodérů. Bohužel přemapování funkcí zvuku je ve většině případů potřeba dělat přímo s výrobcem zvuku.

Samostatnou kapitolou je také hlasitost (přesněji úroveň) jednotlivých zvuků u lokomotiv. Připadá mi, že prakticky všichni tvůrci zvuků pro lokomotivy zcela nesmyslně mají vysokou úroveň doprovodných zvuků na úkor zvuku pohonu lokomotivy (kompresor, brzdy, přikládání uhlí, apod). Například u parních lokomotiv má nejhlasitějším zvukem být píšťala (nebo siréna), pak výfuky páry do dyšny a pak teprve mnohem tišší mají být ostatní zvuky, které z dálky u lokomotivy nejsou vůbec slyšet. Když při rozjezdu lokomotivy slyšíte naplno kompresor a teprve za ním se ztrácejí zvuky pohonu, je to celé špatně. Ale právě takto špatně to spousta výrobců zvuku lokomotiv dělá!!!

Přiřazení funkčních tlačítek funkcím však není ani zdaleka jednotné. Význam funkcí F1 až F8 se bohužel mezi výrobci nesjednotil, takže mohou být (a velmi často i jsou) u různých funkčních tlačítek různé významy. Přesto jsou některé funkce víceméně zavedené a přiřazené mapování dekodéru: Např. F0 pro poziční světla, F3 bývá vyhrazena pro posun, F7 bývá pro zapnutí zvuku, někdy je to však F1, atd.

Proto doporučuji u každé nové lokomotivy zkontrolovat, které funkce má a na kterých tlačítcích se ovládají. A pokud nejsme s přiřazením funkcí spokojeni, tak je přemapovat. Je to ale záležitost programování lokomotivních dekodérů, a v nich ještě jako samostatná kapitola mapování funkcí zvuku, což je samostatná disciplína a rozhodně ji nedoporučuji začátečníkům. V lokomotivním dekodéru je spousta parametrů k řízení motoru, tj. zejména nastavení maximální rychlosti, výběr vhodné křivky pro mezi pootočením ovladače a rychlosti lokomotivy, časové zpoždění při rozjezdu a brzdění (akceleraci a deceleraci)lokomotivy (opět se jedná o křivky). A kromě toho také mapování funkcí pro ovládání funkčních výstupů dekodéru, ale i zvukových efektů. Takže pokud přesně neznáme význam jednotlivých parametrů a jejich hodnot pro nastavení chování lokomotivy, je to zdlouhavý boj metodou pokus omyl. A zásah do zvukových funkcí je v mnoha případech normálnímu uživateli programujícímu lokomotivní dekodéry nedostupný.

Na článku se zatím ještě pracuje.